Posledních pár tejdnů při každym drhnutí obličeje ručníkem o něco víc přitlačim a doufám, že si ho sdrhnu až na lícní kosti. Že aspoň na chvíli ucejtim něco jinýho, než to, co mi těžkne za hrudní kostí a nutí mě to se zalykat každým nádechem. Nenávidim tu diskrepanci, kterou uvnitř mě Martin vyvolal. Ten strach z vlastní netečnosti.
Pokračovat ve čtení „Dávno ti to nevyčítám…“16. ledna
Někde v nějakym jinym vesmíru, v nějakym jinym toku času možná fakt ucuknu, když se ke mně až nepřirozeně nesměle nakloní, aby mě políbil. A vývoj dalších událostí odpovídá tomu, že jsem dospělej a zodpovědnej člověk. Jenže v tom našem se to nestane. A tak se na sedadle spolujezdce v jeho autě chlácholim tim, že dospělost a zodpovědnost se přeceňujou.
Pokračovat ve čtení „16. ledna“3. ledna
Pro změnu v noční Praze hledám princeznu. Lépe řečeno ten jeden bar, v kterym jsem ji viděla naposledy. Malichernejma otázkama, jestli bych ji vůbec měla hledat nebo se na to vysrat, se vůbec nezabejvám. A když ji konečně najdu, je to turbulentní. Vidim na jejim obličeji, že kdyby mohla, čapne mě za límec a vyhodí mě dveřma ven. Vidim na jejích očích, že kdyby mohla, vrhne se mi kolem krku.
Pokračovat ve čtení „3. ledna“22. prosince
Hledám v Praze jednorožce. Ne, nemrdlo mi. Nebo mrdlo, ale s jednorožcem to nesouvisí. Kdysi dávno, uprostřed nechutně romantický zimy, jsme s Alešem narazili v centru Prahy na velkou výlohu s jednorožcem. Celej se třpytil, měl asi tak dva metry v kohoutku a mně připadal magicky k smíchu. Takový to zjevení, který rozhodně nečekáš. Ale vlastně ho potřebuješ i se ti líbí, protože je to kýč a člověk je naprogramovanej k tomu, aby se mu kýč líbil. A nakonec na něj zapomeneš, protože o kus dál potkáš výkladní skříň s potvorama, který vypadaj, jak kdyby je uplácal Švankmajer na LSD. Což… no asi tak…
Pokračovat ve čtení „22. prosince“16. prosince
Jak veřejnej prostor zaplavujou světýlka, nemůžu si nevzpomenout na Karol. Vzpomenu si na Karol? Můžu vůbec říkat, že si vzpomenu na někoho, koho jsem ve skutečnosti nikdy nepotkala? Někoho, kdo vlastně asi vůbec neexistuje? Koho si vybájil můj podstimulovanenj mozek ve snaze nesežrat sám sebe?
Pokračovat ve čtení „16. prosince“15. prosince
„Možná existuje vesmír, v kteryms mi nikdy neřekl, že máš na víc, než jsem já. Nebo že mám trochu shodit a pak bys o mně třeba přemýšlel.“
„Možná existuje vesmír, kde ses netvářila jako ledová královna.“
„Kdybych se ozvala, řek bys mi, že jsem citlivá sračka.“
„Zuzano, vždyť jsem si tě jenom dobíral.“
„Já jako vim, žejo. Ale zároveň jsi ty věci reálně říkal.“
„Stejně jsme se spolu nakonec vyspali.“
„Po flašce Morgana.“
„Mně ses líbila vždycky.“
Neříkám nic.
Pokračovat ve čtení „15. prosince“7. prosince
„Nikdo ti neřekne, jak je kurva těžký, když se dožiješ věku, s kterym ani nepočítáš.“
„To je nějaký existenciální. Když jsme se viděli naposled a řešilas, jak se balí holky, byla s tebou větší zábava.“
„To říkáš jen proto, že ses brzo ráno plížil z mýho bytu a u toho kvapně oblíkal trenky.“
Ušklíbne se na mě. Zcela právem.
Ticho.
Pokračovat ve čtení „7. prosince“Některý otázky
Některý odpovědi se hledaj těžko. A nemyslim tim odpovědi na otázky typu „Jaké těleso vznikne rotací této funkce v tomto intervalu kolem osy Y?“ Ale spíš „Chci to vědět?“
Pokračovat ve čtení „Některý otázky“Co když, Zuzano?
Myslim si, Zuzano, že část tebe, část mě, umřela vlastně pokaždý, když jsem ležela na hotelovym pokoji s kocovinou, která mě nutila zvracet i samotnej nádech, když jsi nasedala do taxíka před klinikou ještě malátná narkózou, když jsem cejtila, že zase někam nepatřim, ani sama do sebe. A že ten pokus se zabít byla jen touha, aby se všechny ty části mohly zase potkat spolu.
Pokračovat ve čtení „Co když, Zuzano?“25. dubna
Všechny dobrý chvíle prosvištěj, všechny zlý chvíle se vlečou jak poslední tejden před vejplatou… ale když se po tom všem ohlídneš, Zuzano, tak je to všechno stejně strašně dávno.
Pokračovat ve čtení „25. dubna“